Machyho mono-b-log

Silná. Strašná. Vynikající. Lepší knížku jsem letos nečetl. V češtině vyšla pod názvem Lovec draků a oficiální noticka praví toto:

Strhující drama ze současného Afghanistánu. Autor, kalifornský lékař, inspirován vlastními vzpomínkami, vypráví příběh osudových zvratů, jimiž jeho hrdina Amír prochází od dětství na cestě k dospělému zmoudření nejprve za mírových posledních let afghánské monarchie a poté za sovětské válečné okupace, na útěku z vlasti a při hledání nového života v emigraci. Události těžko pochopitelné krutosti i bezmezné oddanosti a očistné lásky se v tomto bravurně napsaném románu střídají bez sentimentu, bez jediného zbytečného slova. Svou opravdovostí zasáhl čtenáře ve čtyřiceti zemích světa a v milionových nákladech stále zůstává hlavní literární událostí knižních žebříčků.

V Afghánistánu se pořádají "drakové turnaje", při kterých se draci pouští na nitích, které jsou oblepené skelným práškem. Cílem hry je odříznout protivníky ve vzduchu. Vítěz je hrdina, stejně jako ten, kdo dokáže odřízlé draky doběhnout – pak jsou jeho. The Kite Runner je vlastně dobíhač draků, ale lovec zní určitě nakladatelštěji. To je jenom taková překladatelská perlička..

Dávám pět hvězdiček a vřele doporučuju.

Po knížce Jatka č. 5 moje druhá Vonnegutova. Knížky jako tyto patří do skupiny, kvůli kterým má vůbec smysl číst. Vonnegut je hravý, někdy černě hravý a využívá možnosti média. Žánr se nejvíc blíží sci-fi, která se odvíjí z poválečné Ameriky. V knize je zhusta obsažen humor.

Čtyři hvězdičky a doporučuju.

Název knihy naznačuje, že by mohlo jít o někoho slavného. Michael K. je ale obyčejný zahradník, který v osmdesátých letech žije v Kapském Městě v okamžiku, kdy začíná občanská válka kvůli apartheidu. Po různých komplikacích se mu podaří z města odejít na venkov, přebývá v díře v zemi a jí jenom vlastnoručně vypěstované dýně. Když ho chytnou a zavřou do internačního tábora, odmítá přijímat jinou potravu než vlastní. Úplně z toho čiší úcta k životu a jeho kvalitě – než žít nekvalitně, radši se spontánně rozhoduje v životu nepokračovat. Pak je ale nakonec tak chudý, že uteče dírou v plotě, kterou by se nikdo jiný nedostal.

Zajímavé je, že vypravěčem první půlky knihy je on sám, druhou popisuje doktor, který se o něho v internačním táboře stará. Co z Michailova vyprávění působí za daných okolností úplně přirozeně, z doktorova pohledu působí úplně přirozeně úplně nepřirozeně. Omezená životní zkušenost každému omezuje možnost empatie k druhým. Jak se mám vcítit třeba do nějakého strojvedoucího, když žádného neznám (to jsem psal ve vlaku, víte?). Chmno.

Dojem z knihy: Zlatá Evropa. Pokud na ni někdo nadává, doporučuju výlet do Johannesburgu, kde jsou dnes běloši regulérně zabíjeni za svou bělošskost.

Četba knihy mě inspirovala ke koupi dýně Hokkaido. Z receptů jsem vybral krémovou dýňovou polévku, kterou jsem uvařil a naservíroval rodině. Jirka nic neříkal, protože ve svém věku osmnácti měsíců si nemůže dovolit něco nesníst, ale zbytek rodiny si tento pokrm do oblíbených nepřidala. A vím, kde byla chyba. Cibule, která měla podle receptu být dozlatova, měla příliš mnoho karátů a na chuti se to projevilo. Navíc jsem nepoužil olivový, ale slunečnicový olej, protože jsem si říkal, že olivový by se neměl tak zahřívat. Mě to sice chutnalo, ale to u mně, kterému narozdíl od většinové populace chutnalo i ve školní jidelně, není zas takové překvapení. Což už, příště zkusím pečenou dýni, ta by mohla být dobrá.

Dávám čtyři hvězdy a doporučuju. Man Booker Prize za rok 1983.

Tato knížka si cestu do mé knihovny našla proto, že získala Man Booker Prize pro rok 2006. A Man Booker Prize je cena, která dlouhodobě předurčuje moji čtenářskou cestu. Letos je jí právě 40 let. Je to britská cena, která je udělovaná anglicky psaným knihám od autorů spadajících do Commonwealthu. Knížky z indického prostředí tuto cenu získávají celkem často, letos byla třeba vyhlášena nejlepší kniha za těch celých 40 let a byla jí Midnight's Children Salmana Rushdieho, která je hodně spjatá v moderní indickou historií vůbec.

Děj The Inheritance of Loss se odvíjí v Západním Bengálsku, což je jeden ze svazových států Indie. Konkrétními místy jsou Darjeeling (hlavní město) a Kalimpong, kde žijou hlavní postavy knihy. Tato oblast hraničí s Nepálem a je to místo, kde se národnostní menšina Gurků (Gorků) neúspěšně snaží od 80. let založit vlastní stát Gorkhaland. Bez rukaviček. Z čtení této knížky jsem měl intenzívní pocit, že my tady v Evropě nemáme na co nadávat, když věci jako nějaké základní pravidla nebo ochrana vlastnictví někde jinde ve světě zdaleka nemusí být samozřejmostí.

V češtině to vyšlo jako Dědictví ztráty a napsala to taky Kiran Desai. He. He. Jaký je to překlad nevím, ale dávám čtyři hvězdy a doporučuju.

Četba knihy mě inspirovala ke konzumaci lahve indického piva značky Cobra, které je částečně vyrobeno z kukuřice a rýže. Bylo dobré.