Běžecký restart a jiné pikanterie
Po tradičním květnovém maratonu, pořádaném společností Pražské sauny a lázně, jsem pokračoval podle zajeté šablony. Hned po maratonu se mi daří zlepšovat výkony na desítce a tu se mi letos podařilo nabušit v čase 43:37. Po letošním rekordu očekávaně uvadám a přestávám běhat.
Pak už jsem sportu věnoval v podstatě jenom jedno okénko týdně a přemohla mě chuť na plavání, takže běh je teď sice dost sporadická disciplína, ale zážitky mám taky. Na konci června jsem měl z běhu úplně nečekaný a intenzivní zážitek. Předcházela tomu celodenní šichta poloprofesionálního taty, v průběhu které jsem krotil dvě malé synovské šelmy při dvouhodinovém čekání na pětiminutovou audienci u doktora. Pro mě to bylo čekání u doktora, pro ně běžecký trénink po poliklinice.
Z celodenní únavy mě večer vysvobodila Eva s plánem, ať si jdu zaběhat, že mě to probere. Tak jo. Několikrát to v takových případech dopadlo tak, že jsem neuběhl ani dva kilometry a bral to pak spíš procházkově. Tentokrát to dopadlo ještě trochu jinak.
Vyběhl jsem do lesa a pomalé tempo udržel dva kilometry. Byl to jeden z těch dní, kterými letošní léto nešetří – po čerstvé přeháňce sice dobrý vzduch, ale všude mokro. Pak jsem zjistil, že to dnes nepůjde a přešel do chůze. Nepodařilo se mi udělat zkratku dvoumetrovou stěnou, kde byla doma kopřiva dvoudomá – tu jsem se v šortkách zdolal neodhodlal.
Trousil jsem se zase stejnou cestou zpátky a zjistil, že už ani jít nemůžu. Tak jsem si sedl. Úleva furt nikde. Tak jsem si lehl do mokré trávy a chvilku pozoroval chvění jívy nade mnou. A tak jsem tam usnul. Nevím, jak dlouho jsem spal, ale opodál jdoucí telefonující paní se psem můj spánek ukončila. Nevšimla si mě, ale její pes na mě dost nespolečensky civěl. Restart mi pomohl, ale stejně jsem zvažoval, že se paní zeptám, jestli s sebou nevzala pro psa nějaké granule. Aha, dyť jsem vlastně vůbec neobědval a jedna myslityčka to nespraví.
Po takovém běžeckém výbuchu už jsem pověsil maratonky na hřebík a začal pořádně plavat. Po ukrauleném kilometru a půl jsem nejdřív zdvojnásobil kilometráž a hned nato ukrauloval ve venkovní padesátce na Slavii svoji první pětku – za 1:49. Nebylo to najednou, protože po třetím kilometru za mnou přišel plavčík, že prší (hmm), tak jsem to musel dorazit v pětadváce. Takovou chuť na běh jako potom, co jsem vylezl z bazénu, už jsem dlouho neměl. V jednom týdnu se mi podařilo uplavat celkem 12 kilometrů a začínám plánovat, co s plaváním dál. Jako zimní plavec bych se mohl přes léto trochu pověnovat taky dálkovému plavání.
Na cestě se ale vyskytla další krize, to když únavu několika kofeinuplných nocí zamíchala zlomená klíční kost dvouletého synka Jirky tak, že jsem poprvé v životě skončil na kapačce a pohotovostní doktor mi musel odblokovat beznadějně zaseklou krční páteř. Snad vysoká farmaceutická hladina léků proti bolesti v Husův den způsobila, že mě napadla tato kacířská anekdota:
Víte, co řekl Hus před odjezdem na koncil?
"Takové vedra. Doufám, že se tam nespálím."
No jo, jsem kacíř, tak co se mnou.. Teď už jsem zase celkem v okeju a výzvou je uplavat v pátek ráno zase aspoň kilometr před víkendem, který bude neodolatelně pracovní. Let's roll..
Z celodenní únavy mě večer vysvobodila Eva s plánem, ať si jdu zaběhat, že mě to probere. Tak jo. Několikrát to v takových případech dopadlo tak, že jsem neuběhl ani dva kilometry a bral to pak spíš procházkově. Tentokrát to dopadlo ještě trochu jinak.
Vyběhl jsem do lesa a pomalé tempo udržel dva kilometry. Byl to jeden z těch dní, kterými letošní léto nešetří – po čerstvé přeháňce sice dobrý vzduch, ale všude mokro. Pak jsem zjistil, že to dnes nepůjde a přešel do chůze. Nepodařilo se mi udělat zkratku dvoumetrovou stěnou, kde byla doma kopřiva dvoudomá – tu jsem se v šortkách zdolal neodhodlal.
Trousil jsem se zase stejnou cestou zpátky a zjistil, že už ani jít nemůžu. Tak jsem si sedl. Úleva furt nikde. Tak jsem si lehl do mokré trávy a chvilku pozoroval chvění jívy nade mnou. A tak jsem tam usnul. Nevím, jak dlouho jsem spal, ale opodál jdoucí telefonující paní se psem můj spánek ukončila. Nevšimla si mě, ale její pes na mě dost nespolečensky civěl. Restart mi pomohl, ale stejně jsem zvažoval, že se paní zeptám, jestli s sebou nevzala pro psa nějaké granule. Aha, dyť jsem vlastně vůbec neobědval a jedna myslityčka to nespraví.
Po takovém běžeckém výbuchu už jsem pověsil maratonky na hřebík a začal pořádně plavat. Po ukrauleném kilometru a půl jsem nejdřív zdvojnásobil kilometráž a hned nato ukrauloval ve venkovní padesátce na Slavii svoji první pětku – za 1:49. Nebylo to najednou, protože po třetím kilometru za mnou přišel plavčík, že prší (hmm), tak jsem to musel dorazit v pětadváce. Takovou chuť na běh jako potom, co jsem vylezl z bazénu, už jsem dlouho neměl. V jednom týdnu se mi podařilo uplavat celkem 12 kilometrů a začínám plánovat, co s plaváním dál. Jako zimní plavec bych se mohl přes léto trochu pověnovat taky dálkovému plavání.
Na cestě se ale vyskytla další krize, to když únavu několika kofeinuplných nocí zamíchala zlomená klíční kost dvouletého synka Jirky tak, že jsem poprvé v životě skončil na kapačce a pohotovostní doktor mi musel odblokovat beznadějně zaseklou krční páteř. Snad vysoká farmaceutická hladina léků proti bolesti v Husův den způsobila, že mě napadla tato kacířská anekdota:
Víte, co řekl Hus před odjezdem na koncil?
"Takové vedra. Doufám, že se tam nespálím."
No jo, jsem kacíř, tak co se mnou.. Teď už jsem zase celkem v okeju a výzvou je uplavat v pátek ráno zase aspoň kilometr před víkendem, který bude neodolatelně pracovní. Let's roll..
9.07.2009 • rubrika: Běgito, ergo sum •
permalink
Komentáře
Všechna pole jsou nepovinná. Vaše IP adresa nebude veřejně zobrazena. Číslo v hranatých závorkách vytvoří odkaz na daný komentář. Autor tohoto blogu, etnický Valach žijící v Praze, třídí odpad a chodí pravidelně k volbám.