Machyho mono-b-log

Silná. Strašná. Vynikající. Lepší knížku jsem letos nečetl. V češtině vyšla pod názvem Lovec draků a oficiální noticka praví toto:

Strhující drama ze současného Afghanistánu. Autor, kalifornský lékař, inspirován vlastními vzpomínkami, vypráví příběh osudových zvratů, jimiž jeho hrdina Amír prochází od dětství na cestě k dospělému zmoudření nejprve za mírových posledních let afghánské monarchie a poté za sovětské válečné okupace, na útěku z vlasti a při hledání nového života v emigraci. Události těžko pochopitelné krutosti i bezmezné oddanosti a očistné lásky se v tomto bravurně napsaném románu střídají bez sentimentu, bez jediného zbytečného slova. Svou opravdovostí zasáhl čtenáře ve čtyřiceti zemích světa a v milionových nákladech stále zůstává hlavní literární událostí knižních žebříčků.

V Afghánistánu se pořádají "drakové turnaje", při kterých se draci pouští na nitích, které jsou oblepené skelným práškem. Cílem hry je odříznout protivníky ve vzduchu. Vítěz je hrdina, stejně jako ten, kdo dokáže odřízlé draky doběhnout – pak jsou jeho. The Kite Runner je vlastně dobíhač draků, ale lovec zní určitě nakladatelštěji. To je jenom taková překladatelská perlička..

Dávám pět hvězdiček a vřele doporučuju.

Po knížce Jatka č. 5 moje druhá Vonnegutova. Knížky jako tyto patří do skupiny, kvůli kterým má vůbec smysl číst. Vonnegut je hravý, někdy černě hravý a využívá možnosti média. Žánr se nejvíc blíží sci-fi, která se odvíjí z poválečné Ameriky. V knize je zhusta obsažen humor.

Čtyři hvězdičky a doporučuju.

Letos jsem našel chuť přesedlat z otužování vzduchem na otužování vodou. Z původního záměru jezdit do Toušně sešlo, protože je to celkem nepohodlné. Ale co jsem neobjevil. Bazén v Podolí má krytý 50m bazén, venkovní vyhřívaný 33m bazén a nevyhřívanou padesátku. Byl jsem tam zatím čtyřikrát a pokaždé to stálo zato. Pokaždé jsem ji měl pro sebe (nebo skoro pro sebe), což se mi ještě nikdy nepoštěstilo a už jenom to je důvod, proč si zaplavat v chladné vodě. Poprvé jsem šel ráno bez snídaně a právě nedostatečná metabolická termogeneze (machruju z knížky Adaptace na chlad u člověka) byla příčinou, že po kilometru a 22 minutách jsem šel z patnáctistupňové vody ven. Napodruhé jsem se dopředu dostatečně najedl a šel navečer – klidná hladina, příjemný chlad, pod vodou zářilo temné indigo, nejlepší to barva. Tentokrát jsem neudělal tu chybu, že bych se snažil zaplavat nějaký výkon, ale jel jsem od začátku poklidně. Po kilometru za 22 minut jsem se šel trochu rozehřát do venkovního (protože mi při finiši přestala dovírat ústní chlopeň) a pak se na dalších 500m vrátil do nevyhřívaného. Celkem 33 minut v 16°C vodě. Jediná kaňka byla, že ve sprchách teče hrozně horká voda – přechod z takové vody pod skoro 40°C sprchu je hodně nepříjemný. Ale celkově vzato jsem tak dobrý pocit ze sportu už dlouho neměl.

Pak jsem byl minulý čtvrtek a čekal jsem, co s vodou udělá chladnější počasí posledních dnů. K mému překvapení měla voda 15°C. Tentokrát mi kilometr zabral 24 minut, ale nejel jsem na čas, ale na výdrž. Protože jsem nebyl nejlíp najezený, tak jsem byl rád i za ten kilometr.

Protože je bazén ohrazený, vždycky se radší zeptám plavčíka, jestli tam můžu a vždycky mi řekne, že je nevyhřívaný a asi myslí, že půjdu jinam. Ne-e.

Naposled jsem byl dnes ráno. Příprava byla kvalitní – o půlnoci jsem se pořádně nafutroval, abych měl dost energie a ráno vyrazil. Pro lepší aklimaci jsem jel na bazén radši jenom v tričku. Vzduch 6°C, voda 13,6°C. Sice pršelo, ale to při tomto sportu tak nějak nevadí. Po kilometru za 22:39 jsem jel dál a uplaval celkem 1400m za 31:38. S osobním maximem naprostá spokojenost – to nám ten týden hezky začíná.

Ale pokračuje už hůř – řidič tramvaje, ve které jsem jel do práce, dostal na budku od řidiče nějakého offroadu za to, že když jela sanitka, zastavil těsně za tunelem a sanitka tak musela trochu manévrovat. Asi se tak bál, aby se někomu něco nestalo, až se někomu něco stalo. Asi špatný odpočinek o víkendu.

To je den. A to jsem ještě dneska dočel pětihvězdičkového The Kite Runner a večer, večer budu na slavnost devadesátého výročí republiky péct poprvé v životě králíka!

Sobotní půlnoc, čtu si v klidu v křesle. Zvenku se ozývají rány, které této hodině nesluší. Někdo nám zase rozbíjí zastávku. Přes mlhu nejde z okna vidět, kdo to je. Volám 156. Na to, jak blízko mají městští stanici, rozbíječi v klidu dál demolujou. Semtam si něco řeknou. "Řeknem, že čekáme na autobus".

Do minuty u nich stojí policejní auto. Nikam neutíkají.
"My tady čekáme na autobus".

Volám zpátky na policajty s informací, že rozbíjeli ti, kteří se teď s policajtama baví.
"Nejlepší by bylo, kdybyste tam zašel a probral to s nima přímo".
Rozum říká potichu, že tam jít nechci. Princip říká nahlas, že tam dojdu.

Na zastávce sedí dva cigáni, ztělesněná nevinnost. Na všechny otázky ochotně odpovídají.
Policajt se ptá "A jakto, že máte pořezanou ruku?"
"Pořezal jsem se o lavičku".

Dobře jsme se navzájem prohlídli. Po dvaceti minutách odcházím, podle policajtů z toho nic nebude, protože neexistuje přímý důkaz, že to byli oni. Bída.

V rámci doplňkových sportů jsem v létě obohatil běhání o nové sporty. Kromě bruslí, na kterých teď už zase nejezdím, jsem v červnu začal několikrát týdně plavat a když je čas a nálada, chodím plavat doteď. Z původního kraula 500m za 12 minut se mi podařilo stáhnout to na 9:50 a kilometr teď mám za 20:38. Vím, že to není kdovíjaký čas, ale chytlo mě to a plavat chodím s radostí. Plavání mi vždycky pomáhalo pro lepší dýchání při běhu, teď jsem tu podporu běhu rozšířil tak, že už jenom plavu a skoro neběhám. Když běhám, tak je to bída, ale což už..

Název knihy naznačuje, že by mohlo jít o někoho slavného. Michael K. je ale obyčejný zahradník, který v osmdesátých letech žije v Kapském Městě v okamžiku, kdy začíná občanská válka kvůli apartheidu. Po různých komplikacích se mu podaří z města odejít na venkov, přebývá v díře v zemi a jí jenom vlastnoručně vypěstované dýně. Když ho chytnou a zavřou do internačního tábora, odmítá přijímat jinou potravu než vlastní. Úplně z toho čiší úcta k životu a jeho kvalitě – než žít nekvalitně, radši se spontánně rozhoduje v životu nepokračovat. Pak je ale nakonec tak chudý, že uteče dírou v plotě, kterou by se nikdo jiný nedostal.

Zajímavé je, že vypravěčem první půlky knihy je on sám, druhou popisuje doktor, který se o něho v internačním táboře stará. Co z Michailova vyprávění působí za daných okolností úplně přirozeně, z doktorova pohledu působí úplně přirozeně úplně nepřirozeně. Omezená životní zkušenost každému omezuje možnost empatie k druhým. Jak se mám vcítit třeba do nějakého strojvedoucího, když žádného neznám (to jsem psal ve vlaku, víte?). Chmno.

Dojem z knihy: Zlatá Evropa. Pokud na ni někdo nadává, doporučuju výlet do Johannesburgu, kde jsou dnes běloši regulérně zabíjeni za svou bělošskost.

Četba knihy mě inspirovala ke koupi dýně Hokkaido. Z receptů jsem vybral krémovou dýňovou polévku, kterou jsem uvařil a naservíroval rodině. Jirka nic neříkal, protože ve svém věku osmnácti měsíců si nemůže dovolit něco nesníst, ale zbytek rodiny si tento pokrm do oblíbených nepřidala. A vím, kde byla chyba. Cibule, která měla podle receptu být dozlatova, měla příliš mnoho karátů a na chuti se to projevilo. Navíc jsem nepoužil olivový, ale slunečnicový olej, protože jsem si říkal, že olivový by se neměl tak zahřívat. Mě to sice chutnalo, ale to u mně, kterému narozdíl od většinové populace chutnalo i ve školní jidelně, není zas takové překvapení. Což už, příště zkusím pečenou dýni, ta by mohla být dobrá.

Dávám čtyři hvězdy a doporučuju. Man Booker Prize za rok 1983.

Tato knížka si cestu do mé knihovny našla proto, že získala Man Booker Prize pro rok 2006. A Man Booker Prize je cena, která dlouhodobě předurčuje moji čtenářskou cestu. Letos je jí právě 40 let. Je to britská cena, která je udělovaná anglicky psaným knihám od autorů spadajících do Commonwealthu. Knížky z indického prostředí tuto cenu získávají celkem často, letos byla třeba vyhlášena nejlepší kniha za těch celých 40 let a byla jí Midnight's Children Salmana Rushdieho, která je hodně spjatá v moderní indickou historií vůbec.

Děj The Inheritance of Loss se odvíjí v Západním Bengálsku, což je jeden ze svazových států Indie. Konkrétními místy jsou Darjeeling (hlavní město) a Kalimpong, kde žijou hlavní postavy knihy. Tato oblast hraničí s Nepálem a je to místo, kde se národnostní menšina Gurků (Gorků) neúspěšně snaží od 80. let založit vlastní stát Gorkhaland. Bez rukaviček. Z čtení této knížky jsem měl intenzívní pocit, že my tady v Evropě nemáme na co nadávat, když věci jako nějaké základní pravidla nebo ochrana vlastnictví někde jinde ve světě zdaleka nemusí být samozřejmostí.

V češtině to vyšlo jako Dědictví ztráty a napsala to taky Kiran Desai. He. He. Jaký je to překlad nevím, ale dávám čtyři hvězdy a doporučuju.

Četba knihy mě inspirovala ke konzumaci lahve indického piva značky Cobra, které je částečně vyrobeno z kukuřice a rýže. Bylo dobré.